Onehdy v noci jsem se klasicky probudila žízní, potřebou na záchod a přeležením jednoho boku. Odhodila jsem mladší dceru, která si začala uzurpovat mých 60 cm postele, vykopala se ven a najednou mě někdo uvnitř pošimral. Bylo to lehunký, nesmělý, ale s ničím nezaměnitelný pohyb miminka. Pozdravila jsem ho pohlazením a vyhrkly mi slzy dojetí. Je tady s námi. V každodenním shonu jsem tak nějak na těhotenství zapomínala, zvlášť když mi, kromě bříška, momentálně nic těhotenství nepřipomínalo. Potřebovala jsem se o tu radost s někým podělit a rozhodla se vzbudit manžela. Pohladila jsem ho a řekla mu, že miminko už kope. Vypadal dost zmateně a chtěl kafe bez cukru. Otočil se na druhý bok a spal dál. Tak jsem si taky lehla a čekala, jestli se drobeček ve mě ještě ozve. Asi následoval ve spánku svého tatínka a už nekopkal. Tak snad příště.