Sedím na terase a rekapituluju uplynulé týdny. Mé šestinedělí se pomalu blíží ke konci – dcera má 5 týdnů. Neuvěřitelné, jak ten čas letí! Jako by tu s námi byla odjakživa, život před dítětem je pro mě dávná minulost.
Možná tomu napomáhá krásné počasí, po týdnu sněžení a zimy konečně sedím na terase, na slunku, koukám na vykukující žluté narcisky (ne, mráz je nezničil!) a raduju se. Vedle sebe kočárek, který občas ze zvyku pohoupám – ty maminkovské návyky se zjevily zničeho nic, prostě tu najednou byly.
Celé mi to přijde zázračné – těhotenství, porod, miminko. To, jak funguje lidská mysl. To, jak funguje lidské tělo. To, že jsem máma. A já cítím vděk. Je uvnitř mně a já se cítím úžasně (pokud zrovna nebrečím, což je stále 83x denně, pokud stále nespím, což se i občas stane i na záchodě, pokud se zrovna netrápím, protože v tom jsem profík).
Někdy je prostě potřeba si jen tak sednout, rozhlédnout se a nasávat. Třeba právě jaro. Nebo aroma kávy. Nebo lásku. Nebo jen tak to, že jsem. Že jsme.