Nikdy bych si nemyslela, že se zachovám tak nezodpovědně, není to můj styl. Ale ano, ani šest týdnů před porodem nemáme uznané otcovství. Nakonec jsme se s partnerem rozhodli pro svatbu. Já ji chtěla od začátku, partner nechtěl. Nyní jsem ale klidná, protože vím, že naše rozhodnutí je to nejlepší.
Sice to bude jen úřední formalita ve své podstatě pouze podepíšeme papíry, však to bude jen sňatek ve čtyřech. Ale což, důležité je něco jiného: to, že se budu jmenovat stejně jako mé dítě. To, že budeme rodina i formálně. A to, že o nás bude postaráno, kdyby se cokoliv stalo.
Děsila mě totiž možnost, že nestihneme uznat otcovství a co když se něco stane se mnou? A nebo se něco stane partnerovi? Tohle jsou věci, na které člověk nechce myslet a vnitřně je to asi špatně zaobírat se tím, co se mnou bude po existenční stránce. Na druhou stranu je to ale opravdu nutné.
Nedávno jsem totiž narazila na příběh dívky, která je v 11tt a otec děťátka zemřel. Ta dívka je sama, bez rodiny. Měla jen přítele (a jeho rodinu, ta ji však nyní odstřihla). Je to ošklivé, ale někdy je zkrátka potřeba myslet trošku sobecky, materiálně a za roh. Vždyť tady už nejde jen o mě! Tady jde hlavně o naše miminko…