Je to už pár let, ale pamatuji si to téměř dokonale. Bylo pět dní po termínu a já se probudila s menší bolestí břicha a nutkáním na wc. Otočila jsem se v posteli na svého přítele a s trochou obav mu sdělila, že asi nastává čas porodu. Popadla jsem telefon a naměřila so bolesti po zhruba 10 minutách. Hlavně klid, bolesti jsou nepravidelné a ještě to není po 5minutách. Horkotěžko jsem se vysunula z postele a došla se vyčůrat. Při utírání jsem se všimla, že mám krev na toaletním papíře.
Co to znamená?
Začíná porod? Je to hlenová zátka? Není něco špatně?
Chvilku jsem seděla na záchodě a přemýšlela co teď. Přítel akorát vstával, že si uvaří svojí ranní kávu a usedne k pracovním emailům. Noc nic, musíme jet do porodnice. ,,Miláčku, raději pojedeme hned!“ zavolala jsem na něj. ,,Cože? Tak já běžím se psem, pomalu se obleč“ ozvala se z ložnice vyděšeným hlasem. Hlavou mi proběhlo, zda jsem při balení tašky do porodnice na nic nezapomněla. Narychlo jsem hodila do tašky nabíječku na telefon a peněženku.
Během cesty do porodnice jsme zavolali alespoň babičce. Pamatuji se, že bylo před osmou hodinou ranní, děti právě s aktovkami pádily kolem silnice do školy. Když jsme přijeli k porodnice moje bolesti byli již po šesti minutách. Personál porodnice nás posadil přímo na vyšetřovnu, kde již seděl můj ošetřující lékař a porodník. Vše bylo v pořádku, porod se rozjíždí, miminko krásně naléhá na branku.
Porodní asistentka mě odvedla na pokoj, kde byla obrovská vana a skákací míče. Řekla mi, ať se převléknu do jejich anděla a dojdu za ní. Provedeme klystýr.
Klystýr jsme zvládly na jedničku
Stála jsem ve sprchovém koutě. na tělo mi tekla vařící voda a já se cítila tak božsky. Vše trvalo jen do té doby, dokud mi sestra neřekla, že musím zpět na pokoj.
Na pokoji na mě opět padly bolesti. Ty křížové. Kdyby se mi teď někdo zpětně zeptal, jaké to bylo, tak řeknu, že to šlo. Ale vím, že v té chvíli se mi při každé bolesti kroutily prsty na nohou. Chtěla jsem být neustále ve vaně, dopouštěla jsem si vařící vodou a byla v poloze na čtyřech, hlavou jsem byla opřená o stranu vany. Při koupání mi přítel masíroval a hladil záda. Vím, že měl úplně rudé ruce z horké vody. Mě připadala studená. S každým příchodem sestry byli bolesti častější, často naléhala, abych polohy střídala. Že je vhodné i pohupování na míči. Byla jsem na 7 cm otevřená, když mě přišla porodní asistentka vyšetřit. Měla jsem akorát na břiše pásy. Sundala je a poradila mi, abych se přetočila na levý bok. A pak to přišlo.
Po přetočení na bok zapadla hlavička kam má a mě se spustila šílená bolest. Zavolala lékaře a ten mi píchnul vodu. Šli jsme na sál. Přítel dostal věci na převlečení. Byl odhodlaný, že na začátek porodu nepůjde, že počká, až uslyší miminko zaplakat. Ulehla jsem na lehátko, poloha klasická na zádech, sestra zavedla kanylu a na přání lékaře připojila infúzi. Měla jsem mezitím dvě bolesti. Byli po jedné až dvou minutách. Snažila jsem se mezi nimi odpočívat.
Měla jsem strach nebo ne?
Ano a zároveň obrovské nadšení, že už brzy tu bude s námi. Při prvním zatlačení jsem neměla dostatečnou sílu, lékař mi vysvětloval, že musím do tlačení vložit všechnu sílu, kterou v sobě najdu. A povedlo se. Při druhé kontrakci jsem tlačila co se dalo. Nepovolovala jsem ani po odeznění bolesti a naše láska byla venku. Slyším sestru jak volá na tatínka, že může jít dál. Malou jsem uviděla pár vteřin. Sestra ji odnesla k dětské lékařce na odsátí vody z plic. Rovnou ji změřila, zvážila a tatínek hrdě podepsal.
Čekala jsem na odchod placenty, nic se nedělo, a tak mi ji sestra přinesla přiložit k prsu. Nádherný pocit, moje skoro čtyřkilová princezna je u maminky. S prvním kontaktem u prsa také odchází placenta. Přítel stojí u mě a hladí maličkou po vláskách. Jsme rodina. Držím malou a srdce se mi chvěje. Je to radost a vzápětí i strach, abych péči o takové drobátko zvládla. Lékař se pustil do šití, myslím, že vnitřních a venkovních stehů bylo dohromady kolem třiceti. Ale už to bylo úplné prd oproti bolesti předtím.