Předvánoční ultrazvuk odstartoval řešení velikosti miminka. Osobně nepovažuji za šťastné zvát prvorodičku na UTZ 23. prosince v půl páté večer. Doktor byl milý, všechno bylo fajn, ale: nemám fotku! Doktor to neřešil a když jsem si řekla, že bych ji chtěla, už se mu nechtěla dcera natočit. Ale alespoň potvrdil dceru.
Horší bylo, že má doktor strach, že je plod větší. Proč strach, to neřekl. Ale výsledky se mnou probere můj ošetřující lékař. Jenže toho navštívím až po Vánocích… To jsou vždycky hloupé situace.
Větší plod může znamenat zdravotní problém, stejně tak nemusí znamenat vůbec nic! Může se jednat o větší miminko, však průměr 3500g a 50cm je jen průměr, děti se rodí o 4cm menší i větší! O váze nemluvě… A stále nemusí být nic v nepořádku.
Hlavně prvorodička je takovým verdiktem rozhozená, i když upřímně, i matka s vícero dětmi si často nepamatuje detaily svého těhotenství, takže může být snadno rozhozená úplně stejně.
Co s tím? Nic… Uklidnit se!
Vždycky je třeba si říct, že kdyby se jednalo o problém závažný, řeší to lékař okamžitě a nečeká na poradnu, která bude třeba až za dva týdny.
Dále je potřeba si uvědomit jedno základní pravidlo: nevím? Ptám se! A ne, že vše odkývám a doma hledám na Internetu. Lékař je ten, kdo mi dokáže poradit, protože zná konkrétní stav konkrétní maminky a konkrétního miminka. Takže první, koho by se měla maminka zeptat, je vyšetřující lékař.
Pokud je dítě opravdu velké, má příliš velkou hlavičku a nebo nastává nepoměr mezi pánví matky a velikostí dítěte, může lékař přistoupit k plánovanému císařskému řezu. Ale to jsou situace, které matka zná opravdu předem. Pak je zde řada zdravotních důvodů k císařskému řezu. Jestli ale žádný takový důvod nenastává a miminko je zkrátka pouze větší, ale v normě, není třeba se k císaři uchylovat.
Vždycky vše nějak dopadne…
Velikost dítěte děsí prvorodičku zejména kvůli historkám, které (mnohdy nechtěně) vyslechla. K obavám není ale nejmenší důvod! Tělo je fantastické, přizpůsobí se a dokáže zázraky. A pokud ne, je tu kvalitní zdravotnictví na úrovni, které umí zázraky.
Co si odnáším? Lékař by neměl děsit, ale uklidňovat. Což je těžké, když vím, že by neměl lhát a chlácholit, ale být racionální. Vše lze ale řešit citlivě. A matka? Ta by neměla dát na babské klevety, ale měla by se informovat – u svého ošetřujícího lékaře, nikoli v různých maminkovských skupinkách.