Zas v tom lítám

Dnes mám konečně vyšetření na gynekologii a uvidíme, co se uvnitř děje. Doufám, že tentokrát je to ono! Ale zároveň se bojím mít naději, předtím to neklaplo, proč si myslím, že teď to bude jinak? Sedím v čekárně a potí se mi dlaně. Kolem mě je spousta žen s bříšky a jdou na klasickou poradnu. Při pohledu na mě se usmívají a hladí si bříška. Trochu frustrující, když nevím, jestli patřím k nim nebo ne a bude to jen další období plné snažení. Konečně sestřička volá moje jméno a já jdu dovnitř. Klasicky si zapisuje poslední menstruaci, měří tlak a posílá mě na horkou židli, čekat až se ozve lékařka a vyzve mne jít dál.

Je to tady, slyším lékařku a směle vstupuji dovnitř. Když jednám s lékaři, vždy jakoby ochladnu a nasadím si masku a tep mi vyskočí. V kartě u mojí obvodní lékařky, byste se dočetli, že mám syndrom bílého pláště. Sedím před mladou lékařkou a bavíme se, proč jsem tady. Po chvilce mě vyzve si odložit, že se na to tedy mrkneme.

Cítím vnitřní ultrazvuk a koukám do stropu. Ticho. Lékařka pak zabručí a říká, že nic nevidí. Srdce mi padá do kalhot, které na sobě nemám a upřeně na ni hledím. Když tu najednou ji cukla ruka a radostně zvolala „tady je!“. Otáčí na mě monitor a byl tam. Důkaz mého těhotenství. Zatím bez srdeční akce, ale byl tam. Domlouváme se, že se uvidíme za dva týdny a já s příjemným mravenčením v hlavě odcházím k autu, startuji a vyrážím domů.