Je pátek ráno, den kdy si mám dojet na vyvolávací tabletku. Ale pozdě, nejspíš pomohlo večerní skákání na balónu a milostná poezie s manželem, ale já mám bolesti po 15 minutách. Volám do porodnice, zda mám přijet pro tabletku, nebo počkat, až kontrakce zpravidelní a zesílí. Mám přijet. Takže usedám do horké vany. V koupelně je vše ještě v krabicích. Tuším, že tu na mě počkají, až se vrátím. Krabice jsou vlastně všude. Během koupele mám kontrakce po 5 minutách.
Miláčku jedeme
Dcerka spinká u babičky, věděli jsme, že ráno pojedeme do porodnice, ale že už s bolestmi jsme ještě nevěděli. Po cestě jsem dostala mírnou paniku, dívám se na telefon a interval mezi bolestmi je již pouze dvě minuty. Začínající bolest v zádech a postupné tvrdnutí břicha, křeč do nohou. Po 15 minutách přijíždíme k porodnici. Nemůžu vylézt z auta skrz začínající kontrakci.
Na oddělení zrovna vychází sestra, již bez pozdravu hlásím, že mám bolesti po dvou minutách a automaticky vstupuji dovnitř. Myslím, že teď zpětně mě nic jiného nezajímalo. Kdyby tam někdo byl, má prostě smůlu, já rodila. Po vyšetření odcházím rovnou do tzv.hekárny. Předporodní místnosti, jsem otevřená na sedm cm, ale ještě nezapadla hlavička. Manžel již ví, co ho čeká, jen se divi jak to jde rychle. První porod trval 4 hodiny.
Na pokoji manžel zběsile čte nápomocné polohy k uspíšení polohu, které ležely na parapetu. Ten manuál ani nedočetl, jakmile jsem ulehla, sestra mi dala pásy, proběhly asi dvě bolesti, na monitoru se ukazovalo kolem 70. U první jsem měla mnohem více. Přišlo mi, že bolesti se zmenšují. Jakoby byli méně bolestivé. Co to? Otočila jsem se na bok, poradila mi to asistentka u prvního porodu. Zapadla hlavička a já cítíla tu známou bolest, tu porodní. Úplně se mi vybavil první porod a já volala ať přivede sestru, že rodím. Sestra už od dveří říkala, že ještě určitě nerodím, ať si lehnu na záda, podívala se, a povídá mi, jdeme za lékařem na ambulanci. Když jsem si stoupla z lehátka, cítila jsem hlavičku, nemohla jsem moc pohnout nohami, přišlo mi, že mi musí maličký vypadnout, říkala mi, ať netlačím, jenže to se moc ovládat nedalo. Po 15 metrech u lékaře, který mi mimochodem musel pomoci na lehátko, mi sdělili, že vážně rodím. Áá jak jinak, já to věděla, snažila jsem se netlačit.
Po cestě na porodní sál, jsem potkala manžela, kterému jsem jen v rychlosti sdělila, že rodím, vystrašeně se podíval. Stejně tak vystrašeně sdělil lékař porodní asistence, že bude chlapec větší. Co to znamená, mám se bát?
Položili mě na porodní lehátko, sestra mi sotva stačila dát kanylku, když ke mě přisedla zepředu mladá lékařka a povídala mi, že mě při bolesti nastřihne a já pak zatlačím. S přicházející bolestí a náznakem od ní ať se připravím jsem zatlačila tak, jak nejlépe umím. Asi to bylo tak rychlé, že to sama lékařka nečekala a málem maličkého nechytila. Radostně zvolala, že nestačila odložit ani nůžky. Nečekala, že to vyjde hned na poprvé. Starší lékař byl také v šoku a prohlásil, já vám říkal, že to půjde rychle. Třetí byste mohla porodit už doma sama.
A pak přišel ten krásný pocit, přisátí malého k prsu.