Dnes jsem se probudila s prozřením, že stárnu. Je to přesně osm let, co jsem porodila skvělou bytost. Takové moje lepší já.
Mám třicet čtyři let, jsem poměrně mladá holka, tohle píši s nadsázkou. cítím se o trochu starší. Když se s někým podělím o to, že mám dvě děti a to starší skoro osmileté, protočí nevěřícně oči. Vždyť vypadám o deset let méně. Vzít se obrázkové tričko, sukni a podkolenky, mohla bych být její starší sestra.
Právě dnes je mojí holčičce osm let. Jsem pyšná na to jaká je z ní slečna, je šikovná, vtipná a dobře se učí. Ale co já? Už to vůbec není o mě, od doby co se děti narodily se všechno točí a bude točit kolem nich.
Popadá mě mírná flustrace, nebo deprese?
Čas tak letí, a já si kladu čím dál víc otázek. Často na ně nemám odpověď. Nebo ji nechci slyšet. Ani vidět.
Jsem dobrá máma? Je moje dcera šťastná? Jaký bude mít život? Do jaké doby se narodila? Potká toho pravého? Neublíží ji někdo? Zvládnu její odloučení až bude na vysoké škole, nebo se odstěhuje do jiného města? Co můžu udělat proto, abychom stále měly tak krásný vztah? Bude o mě vůbec stát?
Jedno vím jistě, milují jí. Je děsivé, že proto že roste já stárnu. Ale dokud budu moci, budu tu pro ni.