Na toto téma mě přivedla má už extrémně těhotná kamarádka, která se co chvíli bude dělit na dva kousky. Jde o její první miminko a tak jí ještě dochází, o co všechno vlastně přijde a čeho všeho se bude muset s nadcházejícím mateřstvím vzdát. Ty z nás, které už mateřskými vodami nějaký čas plaveme, jsme na tu “oběť” buď lehkomyslně zapomněly. Nebo ji prostě jako oběť nevnímáme?
Fyzická “oběť”
Můžeme si hrát na na genderovou rovnoprávnost a dokonce i vzít v potaz všechna různá přibývající pohlaví, ale fyzicky bude dítě nosit, rodit a kojit to, co se ještě stále ve většině světa považuje za ženu. Takže řekněme, že to může být “oběť”. Obětujeme svoje tělo, aby miminko mělo z čeho růst, z čeho se vyvíjet a po porodu, abychom ho měli čím krmit, obětujeme prsa. Těhotenství není žádná procházka růžovou zahrádkou – nevolnosti, strie, oteklé kotníky, těžký dech. Stálé močení, pálení žáhy. Rostoucí břicho (a někdy i stehna, zadek a klidně i oční víčka) a přibývající kila. Žádný alkohol, kouření, extrémní sport nebo potencionálně nebezpečné potraviny (osobně jsem se docela bála tataráku). Z léků jen paralen. O porodu radši ani nemluvím, na ten paralen teda nezabírá. To všechno je proces, který podstupujeme pro dítě.
Pokud je ale těhotenství chtěné a zdravé, pak se opravdu jedná o nádherné období. Nikdy víc si totiž už nebudeme s jiným člověkem tak blízko. Ten zvláštní kontakt, ten pocit, že někomu dávám život, ta harmonie s miminkem ve mě a vědomí, že pokračuji v tisícileté rodinné linii. Tyto těžko uchopitelné dojmy se kolem těhotné ženy neustále vznáší a tvoří podivnou auru dvou životů v jednom.
Ruku na břicho, miminko se pohne – a je to jeden z nejlepších momentů. To nejlepší se skládá z okamžiků. Kdyby to byla taková hrůza, copak bychom to podstupovali znovu? A znovu?
Čas, energie a finance
Jakmile se miminko narodí (ale i před porodem), bude náročné na tyto tři komodity – váš čas, energii a peníze. Ale jen cca prvních 30 let. To je samozřejmě nadsázka a v průběhu života s dětmi bude prvních dvou záležitostí ubývat…. no a té třetí …. Ráda bych napsala, že taky bude ubývat, ale o tom si v budoucnu promluvíme, až budeme dětem pomáhat zařídit vlastní bydlení. Děti jsou extrémně citlivé na čas, který potřebují první měsíce až roky trávit především s maminkou. Tím může vznikat vztek vůči našim partnerům, pro které se “skoro nic nezměnilo”. Dobrá (ale i špatná) zpráva je, že tento obrovský počáteční kontakt bude ubývat. A dle mého názoru je potřeba jej dětem ze začátku poskytnout, vytvoří se tak pevná a bezpečná vazba mezi vámi a pomůže překonávat nadcházející překážky. Čím bude miminko větší, tím více lidí v okolí se bude podílet na jeho péči. V dnešní době je také možné dělat mnohem více aktivit i s dítětem.
Tady už je ale na rodičích, jak se s touto “obětí” poperou. Je to skutečná výzva najít rovnováhu mezi volným časem pro sebe a péčí o dítě. Jde to. Jde to pomalu a stojí to čas. Je potřeba se naučit, co a jak s konkrétním dítětem, jak jí, jak spí, jak vylučuje….Takže to stojí i energii. Za všechno se holt platí. A mnohdy i těžce vydřenými penězi. Ale nic co za něco stojí není zadarmo.
Emocionální “oběť”
S prvním dítětem si asi každá maminka prošla “WTF” momenty. Na mateřství se totiž připravit nedá, ač se o to chytrými knížkami, internetem nebo trávením času s dětmi kamarádek snažíme. Na začátku je psychika rozbombardovaná koktejlem hormonů, nedostatkem spánku, tělo je po maratonu zvaným porod. Tohle je naštěstí jen počáteční etapa, která ovšem bývá pro maminky nejvíc náročná. Zvlášť pro ty, které byly zvyklé žít aktivním životem. Důležité je ale vědět, že tohle je jen období, které postupně opadne, jak bude děťátko růst. U první dcerky nám trvalo šest měsíců než jsme se zcela zaběhli a sladili denní i noční režim. Je tu ale jedno velké ALE! Pokud maminka totiž cítí, že se na úkor dítěte vzdala všeho a skutečně se dlouhodobě považuje za oběť, pak je její chování velmi nebezpečné jak pro ni, tak pro dítě. Může vést k mateřskému vyhoření, vzteklým až agresivním stavům a především depresi. Ideálně tento stav neprodleně řešit s odborníkem. Občas můžu mít blbý den, děti naštvané a protivné, ale nesmí to být dlouhodobě a nepřetržitě.
Oběť píšu v celém článku v uvozovkách zcela záměrně – vzdát se kvůli dětem akce, protože jsou nemocné nebo jiných činností už dávno nepovažuji za oběť. Považuji to za pomoc svým dětem a své rodině. Mrzí mě to? Ano. Chvíli. Ale naše rodinná pohoda, zdraví a psychika jsou důležitější. Kvůli svým dětem se vzdáváme a “obětujeme” nespočet věcí. Částečně i kus nás samotných – z koho jiného ale taky vzešly? Takhle bude kus nás vždycky v nich. A to prostě za stojí i za probdělou noc, promeškaný večírek nebo větší zadek.