Prožila jsem své první svaté přijímání. Tedy ne, že bych jen podstoupila osobně, ale jako svědek přijímání mého synovce a zároveň kmotřence. Celá událost ve mě zanechala zajímavou filozofickou stopu, o kterou mám chuť se podělit.
Křesťanství a katolická víra mě, jako většinu narozených v komunistickém Československu a vyrůstající ve městě, docela dost obcházela. Nebyla jsem křtěna, biřmována ani neprošla jinou svátostí. Do kostela jsem se chodila jen koukat na Betlém s prarodiči a v rané dospělosti na Půlnoční s kamarády (protože předtím se chodilo na pivo).
Když se můj bratr pak oženil do katolického Polska, začaly se všechny tyto církevní obřady vyskytovat v mém životě mnohem častěji. Ze začátku jsem moc nechápala liturgii, zpěvy, ani eucharistii a vlastně to pro mě jako nekatolíka a agnostika (což je vlastně jen líný ateista) nemělo moc hloubku.
Všechny katolické ceremonie jsem ale začala vnímat jinak, když se mi narodily děti. Teda, ne, že bych přišla konečně na víru, ale církevní obřady pro mě začaly mít zajímavější význam. Většinou se totiž po těchto slavnostech pak jde někam na oběd i večeři a já nemusím vařit. To je nesporná výhoda. A nemístný vtip. Ať nezním jen jako pragmatický neznaboh, celá církevní ceremonie má pro mě velmi hluboký meditační význam. Člověk se skutečně soustředí jen a jen na obřad (pokud teda nevytáhne mobil, ale to si tak nějak nikdo nedovolí), poslouchá zpěvy, varhany, někdy i housle a celkově se opravdu dostává do jakési zvláštní spirituality, která vlastně člověka příjemně pohlcuje a otvírá jeho nitro.
Pro dítě, které ve víře vyrůstá, je svaté přijímání naprosto automatické. Myslím, že by se mezi dětmi našly výjimky, které by tento proces nechtěly podstoupit, zvlášť když jsou rodinou vedeny. To samé pak platí i dál v životě. Jsou zvyklé se starat o svou “duši”.
Pro dospělého to má ale úplně jiný význam. Vůbec si neumím představit přijmout něco, z mého pohledu, tak zásadního. Ale to jsme zase u toho, co je vlastně přirozené od dětství, s tím dospělý člověk problém nemá. Proč mě ale tohle všechno napadá? Je ta naprosto logické přebírat vnější realitu od těch nejbližších lidí – rodičů. Přebíráme chování a jednání v určitých oblastech, vztahy k sobě i k druhým a v některých případech tedy i víru v Boha.
A tak mě v tom kostele trochu zamrzelo, že vlastně víru v Boha svým dětem patrně nepředám. Já sama se v této problematice motám velmi slabě, existenci nebo neexistenci Boha či Bohů ani nezpochybňuji, ale ani nutně netrvám na tom, že existuje “někdo” další. Můj muž má pak jedinou víru, a tou je, že Sparta vyhraje titul. Z nás naše děti nic moc duchovního nevytáhnou. Tak snad jim aspoň předáme dost lásky, protože to je pro ně (a vlastně všechny děti) to nejdůležitější, i kdyby do kostela nikdy nevstoupili.
Nicméně, když večer usnou, tak jsem si skoro jistá, že Bůh existuje. A když pak ve dne umí řádit jak Černá ruka, tak možná i ten Ďábel.