Jsem ve 20. týdnu a doktorka na ultrazvuku potvrzuje, že to bude kluk. Davy (chápejte já a partner) šílí. Budeme mít „páreček“. Už se vidím na fotbale, když je jeho tatínek fotbalový rozhodčí a bývalý fotbalista, je to přeci jasné rozhodnutí pro první sport. Z myšlenek mě vytrhnou slova „náš malý hokejista“. Jako že cože? Hokejista? No to ani náhodou. Opravdu nejsem typ na zimní sporty a nesnáším zimu.
Náš chlapeček roste a tatínek je stále více natěšený na okamžik, kdy se z něj stane hokejista. Spouštím akci „bude fotbalista“ a malému neustále cpu míč. S radostí zjišťuji, že má míč moc rád a že i tcháni stojí při mně a nenápadně (velmi okatě) malému všichni říkáme, že bude fotbalista. Už už si myslím, že to klapne, když partner bouchne. Emotivní výlev, na který u něj nejsem zvyklá. Jak jediné, co chtěl, bylo mít malého hokejistu a je takový problém ho podpořit? Sakra! No jasný, jsem slaboch. Doteď ho podezírám, že jsem se stala součástí emotivní manipulace a neprokoukla jí včas, ale což. Má pravdu, proč to nezkusit.
Je tady den D a náš malý „Jágr“ nastupuje na led.
No pláču! Jsou tak roztomilí v té hokejové výstroji. A zároveň nadávám, protože to musí být strašně těžké a přes tu mřížku nic není vidět! Když můj malý hokejista o chvíli později padá na led a kolem projede jiný a bruslí zavadí o synovu mřížku, považuji mřížku za nejlepší vynález na světě! Syn se směje, líbí se mu to, hned se zapojuje. Tak dobrý, to nebude tak hrozný, jak jsem si myslela. Padá na led a bouchl se
o mantinel – proč mu nikdo nepomůže? Hej, leží tam, pomozte mu, ne? Ale slyším jen trenéra, jak volá „vstávej“. A dokonce po MÉM synovi hází rukavici! No to je vrchol! Tak to přehnal
a já budu mít alespoň důvod skončit. Po tréninku se úzkostlivě ptám svého zlatíčka, zda je v pořádku. Jasný, proč bych nebyl? A co ta rukavice, jak po tobě trenér hodil? To byla strašná legrace mami, už se těším na příště! Vážně?!
Ano, vážně. O 2 dny později stojím zase u mantinelů a pozoruji syna, jak se snaží bruslit, aby se zapojil mezi starší kluky. Vidím, jak se směje. Říká o sobě, že je „kokejista“, protože mu nejde říct hokejista. A já mrznu. Fakt nesnáším zimu!
Hokejová taška, kalhoty, ramena, helma… Už v tom lítáme za 8 000 Kč. A tatínek jede ve velkém, na zahradě máme tréninkový koutek za částku, kterou se stydím i vyslovit. A když povídá o tom, že by byla legrace udělat ze zahrady kluziště, nesměju se. Mám totiž obavu, že to není legrace. A víte, co ještě není legrace? Že mi zapomněl říct, že kromě hokeje musí ještě syn chodit na kurzy bruslení. To je přeci logické, že se musí naučit pořádně bruslit, ne? A o tom kompenzačním cvičení už mi říkal? Ne? Tak mi to říká teď. Bruslení je totiž jednostranná zátěž a je třeba to kompenzovat – například gymnastikou. Jo a kdy že se vrátíš do práce? Už by bylo na čase, přeci jen to stojí dost peněz a naše malá princezna by chtěla hrát tenis. A cože to je k večeři? Jogurt? No to nejde, syn má zátěž, musí mít maso, ideálně hovězí nebo ryby.
Google – jak se naklonovat – vyhledávat ??