Jak probíhal můj porod

Konec mého těhotenství doprovázely veliké otoky horních a dolních končetin a vysoký krevní tlak. Tato diagnóza – gestační hypertenze, není příznivá ani pro matku ani pro dítě a tak bylo třeba jednat. Týden před termínem porodu mi bylo lékařkou doporučeno přistoupit k vyvolání porodu, neboť nejlepším lékem na gestační hypertenzi je porod. Porodem všechny nešvary celkem rychle vymizí.

V pátek mi paní doktorka udělala hamiltonův hmat. Plán je jasný. Buď porodím během víkendu a když ne, tak v pondělí nastoupím do porodnice a přistoupíme k vyvolání porodu. A jeje. V neděli ve dvě v noci se budím, protože cítím zvláštní bolesti v podbřišku – kontrakce jsou tu. Zapínám stopky a měřím, jak dlouho mezi jednotlivými kontrakcemi uplyne času. Někdy 15 minut, někdy 10. Tyto bolesti ustávají až kolem šesté hodiny ráno a já unavená alespoň na tři hodiny usínám. Že by to byly poslíčci?

Přítel odjíždí na fotbalový zápas a já s taškami do porodnice (pro jistotu) jedu k rodičům. Co kdyby náhodou přišel porod a já byla sama doma… U rodičů jsem si lehla pod deku na pohovku a chtěla trochu dospat tu bolavou noc, bohužel se ale kontrakce couravě objevovaly celý den a pomaličku nabíraly na intenzitě a tak jsem nezabrala ani na minutu. Když se večer kolem šesté přítel vrátil domů, rozhodli jsme se pro jistotu jet do porodnice už v neděli.

Přijeli jsme do porodnice zhruba v sedm večer. Na zazvonění mi otevírá sestra a ptá se, co se děje. Stručně jí vysvětluji, co mě trápí. Bere mě do vyšetřovny, napojí na kardiotokograf a ptá se, zda chci jet domů nebo zůstat. Pro bolesti jsem se rozhodla pro jistotu zůstat – stejně bych druhý den nastupovala na vyvolání. Po vyšetření mi sestra sděluje, že se nejspíš k porodu neschyluje a že to tedy asi byly poslíčci. Přítel tedy kolem osmé hodiny večer odjíždí domů a já se chystám do postele – už jsem byla hrozně unavená. Bolesti se ale stále pomalu zvětšují, sestra mi nabízí tabletu na zklidnění, abych se vyspala a měla dost sil na zítřejší porod. Jdeme tedy do vyšetřovny, lehnu si na lehátko, sestra se chce podívat, zda se náhodou neotevírají porodní cesty a v tu chvíli mi praskla plodová voda – žádný odpočinek se tedy nekoná.

V deset večer tedy volám příteli, že mi praskla voda a že může jet za mnou zpátky, že brzy budeme rodit. To jsme ale ještě nevěděli, kolik do narození naší malé dcery zbývá času. Porodní cesty se otevíraly hrozně pomalu. Bolesti byly už hodně intenzivní a já i přítel jsme zoufale potřebovali trochu odpočinku. Každou kontrakci, které byly co deset minut mi byl Michal opravdu oporou. Zuzanka byla hodně dole v pánvi a spolu s křížovými bolestmi mi to dávalo dost zabrat. Noc jsem strávila v sedě na posteli, vždy když odezněla kontrakce jsem usnula a s další kontrakcí byla zase vzhůru a skučela bolestí. Michal spal na zemi na sedacím vaku, který byl u mé postele.

Vzhledem k tomu, že jsem měla pozitivní test na streptokoka, musely mi sestry podávat nitrožilně antibiotika. Vždy pár vteřin po tom, co mi sestra píchla roztok do žíly jsem se pozvracela – aby toho nepříjemna nebylo málo :-).

Ráno jsem byla otevřená sotva na 5 centimetrů, musela jsem tomu tedy trochu pomoci. Lehla jsem si tedy do vany a nahřívala břicho teplou vodou. Trochu to naštěstí pomáhalo i na bolesti. Od té doby si pamatuji zbytek porodu jen útržkovitě a to nejtěžší mě teprve čeká. Nyní už jsem po klystýru a jsme na porodním sále. Stojím, procházím se kam mi až kabely od kardiotokografu dovolí a snažím se pomoci Zuzance ven. Michal je stále semnou a je mi ohromnou oporou. Pro pomalý postup se lékaři rozhodnou pro infuze, které mají porod urychlit. Minuta kapání oxytocinu do žíly a přichází šílený tlak na konečník. Zuzanka se tlačí ven. Jenomže já už mám opravdu málo sil a s každou kontrakcí se cítím skoro jako paralyzovaná. Lékaři a sestry mi dávají pokyny kdy tlačit, kde se držet, jak dýchat ale já mám problém je vnímat. Jediný člověk na sále, kterého jsem schopná vnímat je Michal, který mi tedy říká co mám dělat a u toho mi drží kyslíkový náhubek u úst. Snažím se ze všech sil, ale stále se mi nedaří malou vytlačit.

Nakonec mě museli lékaři nastřihnout a naší prďolku vytáhnout vexem, neboli vakuumextraktorem. Laicky se tomu také říká zvon. Dítěti se vex přisaje k hlavičce a podlakem spolu s pomocí mého tlačení se tak dítěti pomáhá na svět. Zuzanka totiž neměla ozvy a tak se muselo jednat rychle. A byla na světě!

Byl to opravdu krásný pocit, viděti tu malou vlasatou holčičku, která je naše! Necítím bolest ani únavu, cítím jen pocit štěstí a vděku za svého přítele, který opět ukázal, že když je potřeba, dokáže se postarat o cokoliv.