Ach ty začátky

V létě měla naše nejstarší Klárka tři roky, zatoužila jsem po dalším miminku. Ten pocit cítit život uvnitř svého těla mi chyběl už dříve, ale rozum mi říkal, že by to nebylo rozumné. Ne v tu dobu (doma to taky nebylo zrovna růžové). Trvalo to přesně 154 těhotenských testů. Snažit jsme se začali v lednu a já si naivně myslela, že stejně jako přišla Klárka, dočkáme se i podruhé. Omyl. Nejdřív jsem to nesla dobře, ale pak jsem sklouzávala k negativitě a bála se, že se nedočkáme.

Pak to přišlo – pozitivní test a já měla radost, i manžel byl nadšený. Embryu bylo pár týdnů, mělo začít tlouct srdíčko a já se chystala na gynekologii. Nepovedlo se to a já věděla, že se to stává, ale stejně jsem to oplakala, i manžel byl zklamaný. Povedlo se podruhé a několik testů bylo pozitivních a i digitální test ukazoval, že jsem už pár týdnů těhotná. Manžel tentokrát mé nadšení krotil, jakoby to tušil. Bohužel jsem opět cítila vlhko a na záchodě si to potvrdila. Samovolný potrat. Tentokrát jsem cítila i silnější bolesti, které trvaly do druhého dne.

Potřetí jsem plakala několik dní, plodu bylo přes osm týdnů a já byla ze sebe strašně zklamaná. Těžko si představit co taková žena zažívá. Není to jen o zklamaní ze sebe sama, ale i ze zklamaní okolí. Nátlak je všude zdejší a doslova na vás křičí z obličejů rodiny i přátel. Tentokrát samovolný potrat doprovázely mírné bolesti podobné menstruačním. Gynekolog nám doporučil pauzu, nabral krev a pozval mě další ovulaci na kontrolu. Dle vyšetření jsem byla fyzicky naprosto v pořádku.

A dnes? Pozitivní test, zase. Udělala jsem si víc testů najednou a všechny jasně pozitivní! Půjdu si udělat ještě digitální test, pro který musím zaběhnout do lékárny. Ale počkám si na ráno, abych měla nějakou větší jistotu a lepší výsledek. Prosím držte palce.