Otec dítěte je taky rodič

Vše o mateřství najdeme na každém kroku, ale zapomíná se na naše partnery, budoucí otce. Nikdo se jich neptá, jak se cítí jako budoucí rodič, jestli mají nějaké otázky spojené s rodičovstvím, nebo obavy či pochybnosti. Někdy je to ale právě tou propastí, kdy se muži od žen začnou odtahovat a uzavírat, protože se s nimi nikdo nedělí o jejich pocity. Ženy touží po podpoře od svých partnerů, vyžadují je, ale poskytujeme i my ženy oporu jim? Zde se představy o dokonalých rodičích a partnerech už rozchází.

„Nechce jít se mnou k mému gynekologovi.“

Tady to od osudného početí začíná. Nastávající matky se nadšeně chystají na každou kontrolu, až uvidí, jak v nich miminko roste. Ale co naši partneři? Stojí v pozadí, nervózní, mnohdy znechucení z naléhání a netuší co si myslet. Možná je to právě ten nátlak, co na ně s obavou my ženy nakládáme. Bez možnosti volby, je jim oznamováno, že je čeká spolu s námi návštěva gynekologa, kde uvidí svého potomka. Málo mužů se chce setkat s gynekologem své partnerky, prostředí jim není příjemné nebo se obávají něco hledat na monitoru v té spleti černé a šedé. Jsme zklamané, když odmítnou, cítíme se ublíženě a nastávají první komplikace v partnerství. Problémy se pak nabalují a střídají se chvilky štěstí se smutkem a frustrací. Základem je komunikace. Naučme se napřed sdílet své pocity, hlavně ty negativní, neberme si je osobně, pracujme na sobě a najděme společně kompromisy.

Muži jsou společností idealizováni. Říká se jim, co musí, co by měli, jak se mají chovat nebo říkat už od raného dětství. Nakládáme na ně spoustu kritiky a povinností, ještě než začnou dospívat. Jenže ne vždy je tohle správná cesta a často způsobuje nával frustrací právě v období, kdy se jim mění role a stávají se z nich rodičové. Očekává se od nich, že vystoupí ze své komfortní zóny, ve které se naučili žít. Najednou se probouzí do úplně nového prostředí, ve kterém je nikdo nepoučil, co musí a co by měli, jak by se měli chovat, říkat, co dělat. A tak je to na nás, jejich partnerkách, abychom je vedly. Chce to být trpělivá a vést je k tomu být otevřenější ke svým pocitům a jít příkladem. Možná pak budou vstřícnější k těm našim a hlavně k našim dětem, aby se cítily přijímány, takové jaké jsou bez obav a předsudků.

A pak je to tady. Po všech těch emocích jako na horské dráze je tu očekávaný porod. Někteří se účastní, jiní jen vyčkávají. Nevadí, je to jen jejich volba, tak jako my volíme naši cestu k početí. Zaplavuje je spousta lásky, nadšení, otevírají se něčemu novému, těší se, představují si, jak otevřou dveře a přiběhne usměvavé dítko je přivítat po náročné směně. Ale. Místo toho otevírají dveře, unavení a vítá je špinavá, ubrečená partnerka s křičícím dítkem v náruči. Najednou polykají nával štěstí a střetnou se s těžkou realitou, na kterou je nikdo nepřipravil. Někteří utíkají, protože neví jak situaci zvládat, neví jak pomoci partnerce během poporodního blues a netuší jak jí sdělit, že to nezvládají. Učí se být otcem za pochodu. Nakonec ti, kteří to zvládnou a vydrží, se opravdu dočkají radostného vítání ratolestí ve dveřích. Až to budeme nejméně čekat, nám předvedou, jak jsou na celou svou rodinu hrdí a pyšní.

Ani muž, ani žena, ale člověk

Společnost se v dnešní době stává uspěchaná a klade vyšší nároky na ženy, ale i muže v rodičovství. Setkáme se, se spoustou nálepek jak být lepší, silnější, produktivnější. A na emoce tu najednou není místo a dojde nám energie, vytratí se pocit štěstí, přidají se zdravotní komplikace. Honíme se za úspěchy ve všech podobách a břemena házíme na své okolí. Někdy stačí jen zpomalit, zamyslet se nad situací, která je nám nepříjemná a pozměnit ji. Nejsme jen ženy ani muži, jsme lidé, máme své osobní potřeby a pocity. Pojďme je spolu sdílet a tvořit tak cennější a silnější partnerství, kam by přicházely na svět naše děti.