Je to teprve týden od kontroly a doma panuje taková zvláštní atmosféra. Snažím se být klidná, pracovat, zaměstnávat se. Jenže, známe to všechny. V myšlenkách sklouzávám k té tečce u mě pod srdcem a prostě to vím, nebo chci vědět, že vše bude v pořádku. Dcerka je teď extra tulivá až fixovaná, ale nechává mě ráno déle spát. Zatím stále jezdím každý den na svojí silniční koloběžce, jen už se tolik nehoním. Vozím na ní, na stupátku Klárku do školky. Je to takhle rychlejší a já se tak už tři měsíce udržuji nějak v kondici.
Klárinka už je ve školce a já vařím houbovou omáčku s masem a rýží. Přes chat se domlouvám s manželem, co budeme dělat o víkendu. Navrhuji zajet ke své nejlepší kamarádce s přespáním, naše holky se mají rády a aspoň budu myslet na jiné věci. A snad vypnu a uvolním se. Kamarádka to ví, že se snažíme aktivně o druhé. Sdílela se mnou každý negativní těhotenský test. Jsem za ni neskutečně ráda a přála bych takovou kamarádku každé ženě.
Najednou mě bodne v podbřišku a já se hned kontroluji, jestli nekrvácím. Prostě se tomu neubráním a radši si jdu pro intimku, pro jistotu. Příští týden mám kontrolu, kde se přesvědčím o tom, že se ta tečka má dobře, že bije konečně srdíčko a co bude dál.