Doma jsem skončila hodně neplánovaně. A vlastně jsem z toho neměla ani troch radost, nejen, že jsem měla samozřejmě strach, co bude dál, ale především proto, že jsem cítila stále ještě pracovní povinnosti.
Tak nějak stále cítím, že bych měla být se svými studenty, které připravuji čtyři roky k maturitě. Poprvé mám třídu od prvního ročníku, ale poprvé svou třídu k maturitě nedovedu. Mám čas o všem přemýšlet – o práci, o tom, že partner se s mým těhotenstvím zatím úplně nevyrovnal, o tom, že si neumím představit, že budu máma.
Jsem doma už týden a docela se trápím, vůbec neprožívám takové těhotenství, jaké jsem si přála. Necítím žádné pohyby – vím, že je na ně brzy, ale trápí mě to. Nemám krásné rostoucí rozkošné bříško – vím, že je na něj brzy, ale trápí mě to. Pořád se jen trápím. Kdybych byla v práci, přijdu na jiné myšlenky. Takhle to úplně nejde, snažím se polehávat, což stupňuje mé zoufalství, protože si připadám k ničemu. Dokážu uvařit a to je všechno, uklízet naštěstí moc nepotřebuji, jsme tu dva, tak není úplně co.
Je mi pod psa…
Zkrátka se mnou neuvěřitelně cloumají hormony. Abych se zabavila, začínám okukovat výbavičku na internetu. Vše mi přijde děsné (děsně drahé, děsně ošklivé, prostě děsné). Upadla jsem do neuvěřitelného splínu a když po sobě svůj text čtu, je mi do pláče. Asi bych to měla všechno smazat, ale neudělám to. Neudělám to proto, že těhotenství není jen růžové a krásné. Přináší chvíle, kdy je člověku na nic. Ale i to k těhotenství patří. A je potřeba o tom vědět, abych nebyla zaskočená, až to přijde příště znovu. Jednou je lépe, jednou hůř. Snad se mi brzy vylepší nálada!