Osobně jsem se nikdy nesetkala s kritikou. Dokonce ani neznám nikoho, kdo by kritizoval kojení na veřejnosti z očí do očí (kromě případu kojící matky v bance). V době internetu se ale vše řeší na sociálních sítích.
Intimní záležitost
Kojení je určitě zvláštní spojení mezi matkou a dítětem. K tomu i slouží – ke kontaktu, pocitu bezpečí a k výživě dítěte. Je zajímavé, že lahev s umělým mlékem a krmené miminko nikdo za intimní nepovažuje. Dokonce všude běhají reklamy, jak je báječné dát dítěti umělé mléko. V maminkách tak vyvolávají pocit, že vlastně mezi mateřským a umělým mlékem není prakticky rozdíl. A takhle to může vnímat i veřejnost. “Proč ji nedáš sunar, bude líp spát,” zní občas z úst starší generace. Bohužel tento nesmysl pochází nejen z jiné doby, ale i z neznalosti. Mýty o kojení by vystačily na samostatný článek. Když jsem s kojením začínala, a holčička byla přicuclá i 40 minut, vždy jsem se ptala, jestli návštěvě nevadí, že budu u povídání ještě kojit. Měla jsem určitou ohleduplnost k ostatním, ale trochu menší k sobě. Kdybych nemohla totiž kojit a při tom se bavit s ostatními, byla bych prvních 6 týdnů prakticky izolovaná od lidí.
Prso jako sexsymbol
Přiznávám, že žiju v sociální bublině, kde je kojení naprosto přirozenou věcí. Osobně mě spíš pohoršuje to, že by kus odhaleného prsa měl někoho pohoršovat. A jsme u toho – prsa se v západním světě stala sexuálním objektem, přestože jejich primární účel je právě kojení. Pokud tedy se ve veřejném prostoru vyskytnu s osobou, která běžně zahalenou část těla vystaví krátkodobě tak, aby uspokojila potřeby dítěte, může to ve mě vyvolat rozpaky. Otázka k zamyšlení je, proč to ve mě ty rozpaky vyvolává? Proč mě pohled na krmení dítěte tak pohoršuje? Proč si zaslouží odsouzení kojící matka, která naprosto pudově uspokojuje potřeby svého dítěte? Pokud mě tedy vzrušuje/znechucuje prsem krmené/uklidňované dítě, není spíše něco špatně se mnou než s onou matkou?
Právo na názor
Nikomu neupírám mít názor. I já jsem v tomto článku dala svůj postoj jasně najevo. Ale rozhodně si nemyslím, že je v pořádku zacházet do krajností, někomu vyhrožovat nebo ho odsuzovat za něco, jako kus odhaleného prsa a bradavky v puse kojence. Tímhle veřejným stanoviskem může novopečená maminka i dost utrpět. Vím to, protože jsem byla jednou z nich. V panice jsem běhala domů se řvoucím kočárkem z procházky, abych doma svou holčičku nakrmila = nakojila, a málem záviděla kamarádkám, které měly s sebou připravené umělé mléko. Přitom by stačilo malou jen vyndat z kočárku, posadit se v klidu v parku na lavičku nebo restauraci (kdyby byla zima), nakojit ji a pokračovat v příjemné procházce. Jenže já se slzami v očích a s jazykem na vestě hnala domů pokaždé, když bylo potřeba kojit. Děti nás ale učí, a tak se moje holčička chtěla kojit tak často, že nakonec bylo veřejné kojení zkrátka nevyhnutelné. Pokud jsem tedy nechtěla začít dávat umělé mléko nebo příští dva roky strávit pouze doma. Abych náhodou někoho nepohoršila.
Žít a nechat žít
Pochopení pro maminky, kterým je ale veřejné kojení nepříjemné, samozřejmě mám. Ne každé se chce vytahovat prso před ostatními lidmi. I já patřím mezi ně a úplně se necítím příjemně, když mi “něco” čouhá. Z 20% je to moje stydlivost, ale z 80% právě ten zakořeněný pocit z veřejného mínění = odsouzení. Pokud si mám ale vybrat mezi tím, že uspokojím potřeby svého dítěte nebo potřeby pohoršené dámy, která se na mě nechce koukat, vždycky dám na první místo svoje dítě. Dáma je totiž dospělá a nakonec se s prakticky neviditelným prsem srovná (léta praxe mě naučila, jak to dělat co nejohleduplněji k sobě i k okolí). Nebo si případně zahejtí na internetových fórech, jaké jsou ty dnešní matky …. (doplňte). Ale opravdu ji nevznikne celoživotní trauma. Dítě ale tyto kognitivní funkce ještě vyvinuté natolik nemá a prostě nechápe, že musí dvacet minut počkat než dojdeme domů. A protože minimálně do tří let žije v přítomném okamžiku a časové funkce se teprve učí později, uspokojím jeho potřebu kontaktu, bezpečí a výživy ihned. A kdekoliv. Pohoršené dámy a pánové prominou.