Štítek: Denisa

Stále přemýšlím, že po porodu vyměním svého ošetřujícího lékaře. Jeho vystupování není ani trochu profesionální. Není absolutně přístupný mým otázkám. Odpovědi jsou stručné. Nicméně vše vypadá v pořádku a to je hlavní. Miminko je hlavičkou dolů, leží těsně nad brankou. Krevní tlak a moč mám v normě. Tlaku jsem se trochu bála, občas se mi pěkně zatočí hlava. Snažím se hodně pít, ale jsem v tom pěkný lajdák. Cestou z kontroly jsem se stavila v drogerii dokoupit dětskou kosmetiku a podívat se, co by se mi hodila do tašky do porodnice. Kolem třicátého týdne bych ji chtěla mít komplet připravenou :)

Nikdy jsem nechtěla patřit do skupiny nastávajících maminek, které se rády fotí u zrcadla s bříškem. Ale pár takových fotek také mám. Nepoužívám je tedy na sociální sítě, ale vedu si svůj deníček, kam fotografie a míry udávám. Mohu tak tedy obě moje těhotenství porovnat. S dcerou jsem měla ve 28.týdnu bříško menší a i přes to, že jsem již vážila více. Mám tedy nahoře jen pár kilo, ale bříško je větší a kulatější. Oblíbila jsem si šaty z Cáčka, mají těhotenskou módu. Jsou pohodlné, příjemné a teď na podzim je ještě užiju s legínami a džískou. Krásně mi sedí přes bříško. Pomalu se dívám po nějakém teplejším oblečení na zimu.

Tenhle týden nic nového nepřinesl, ani špatné ani dobré. Je čas si po všech těch vyšetřeních a lítáních po doktorech také zvednout nohy nahoru. Dnes nic nedělám. Dcera je u babičky, manžel v práci a já si užívám s dobrým jídlem a pěknou knihou. Je to snad poprvé, co jsem podruhé těhotná, že zvládnu přečíst půl knihy během jednoho dne. Vždycky jsem byla vášnivý čtenář, ale momentálně mám usednutí ke knize většinou jako trest. Odpovídám na miliony dotazů mami proč, co to je a proč ten vlk vlastně spapal babičku? S postupem času si každá maminka najde čas i na to, co jí baví, já to ale moc neumím, stále mám na předním místě dceru, manžela a domácnost.

Sedím v čekárně a čekám na odběr krve po vypití sladkého koktejlu. Větší blivajz jsem nepila, vlastně ano u dcery ten samý. Mám strašný pocit horka, potím se, žaludek mi kručí, mám pocit, že to nezvládnu. Opotil se mi obličej a začíná se mi špatně dýchat, ještě pár minut a bude hotovo. Když mě vidí sestra otevírá mi okno a pouští na mě trochu vzduchu. Po nárazu studeného vzduchu je mi opravdu lépe. Ale stejně mě ten vtíravý pocit na zvracení neopouští. Rozhlížím se po místnosti a hledám případné místo, kam s případným nechtěným obsahem. Tak pojďte dál, ozval se. Konečně! Ale nemám sílu se zvednout, sestra po chvilce přichází s táckem a s milým výrazem mi odebírá krev přímo v čekárně. Zatímco sestra odchází popadám všechny svoje věci a odcházím na toaletu, odcházím domu o koktejl lehčí. ...

Vzhledem k tomu, že budu doma s miminkem, rozhodli jsme se s manželem, že dcera bude ještě rok se mnou doma. Nečekala jsem ale, jaké to bude drama pro naše okolí. Všechny moje kamarádky se shodly, v tom, že jsem udělala hloupost. Nebudu mít na ni tolik času, který pro svůj rozvoj potřebuje. Naučí se ve školce opravdu více věcí? Budu mít dostatek času na to hrát si s ní a učit ji nové věci? Když jsem si poslechla některé argumenty musím přiznat, že některé dávaly smysl. Ale zároveň jsem toho názoru, že pokud si vše správně zorganizuji, čas na obě děti a domácnost mít budu. Možná budu hotová, ale nechci docílit toho, že se bude malá cítit odstrčená.

Jako každou nastávající maminku přepadne období plánování, tak i mě. Dcera už spí ve svém pokojíčku a já přemýšlím, kam umístím miminko. V pokojíčku nebude mít na časté spinkání klid. Umístíme tedy postýlku opět v ložnici, ale komodu s oblečením a přebalovacím pultem musím v dětském pokojíčku mít. Ložnice není nafukovací. Alespoň bude dcera se mnou více v kontaktu. Píšu si seznam věcí, které budu na miminko potřebovat nakoupit. Podařilo se mi nějaké růžové oblečení prodat a nějaké směnit za neutrální barvy. Nezapomínám ani na seznam věcí do porodnice. Budu rodit v nemocnici, kde jsem porodila dceru, takže už vím, jaké věci mi půjčili a jaké jsem potřebovala svoje. Také už vím, jaké věci jsem ani kupovat nemusela, protože jsem je po celou dobu nepoužila. Vzhledem k tomu, že bych se chtěla ...

Dnes má moje drahá polovina narozeniny a než přijde z práce chtěla bych mu připravit menší oslavu. Pozvala jsem moje a jeho rodiče, jeho nejlepší kamaráda s manželkou a jejich dětmi. Včera jsem si upekla korpus na dort, klasický piškotový. Zkusím nový recept z internetu, pribiňáčkový krém. Ať si pochutnají i děti. Trochu maskuji, že mám na tvaroh hroznou chuť. Mohla bych jíst mléčné výrobky snad celý den. Vlastně nemám zvláštní chutě, u dcery jsem měla chuť na sladké. Připravila jsem občerstvení na stůl, kolem dveří a oken jsem umístila modré a bílé balónky. Trochu dětinské, ale vím že bude mít radost. Už se scházejí hosté, musím ještě přinést dárek ze sklepa. Tatínek dostane nové nářadí.

Od minulého týdne se vlastně nic nezměnilo. Cítím se dobře, vlastně skvěle. Pohyby mám pravidelné, vlastně můžu s klidem říct, že pod mým srdcem roste nová hvězda zeleného trávníku. Vždy s úsměvem říkám manželovi, že bude mít fotbalistu. Manžel na fotbal nekouká, oba máme raději hokej. Venku je dnes zataženo a trochu se ochladilo takže si s dcerou pouštíme pohádku a válíme se. Moc odpočinku si nedopřeji, pořád doma uklízím a nebo jsme venku na procházce.

Zhruba měsíc po prodělaném koronaviru se chystám na plánovanou kontrolu na hematologii, skrz ředění krve nízkomolekulárním heparinem. Docházím k paní primářce a vedoucí celého oddělení hematologie. Stěžuji si, že se po injekcích necítím úplně ve své kůži. Bývá mi slabo, zima, bývám často velmi vyčerpaná, občas upadám do mdlob a buší mi srdce. Ptám se jí, zda je nutné krev i nadále preventivně ředit. Po odběrech, které se zdají být naprosto v pořádku jsme se domluvily na postupném vysazení injekcí. Musím ale dvakrát týdně na kontrolní odběry, aby se mohl zavčasu začít řešit případný problém. Už utekl skoro týden od vysazení heparinu a cítím se skvěle. Veškeré zdravotní problémy vymizely a já si opět začínám těhotenství plně užívat. ...

Po nedávné stížnosti na svého ženského lékaře sbírám odvahu navštívit jeho ordinaci. Ťukám na dveře, milá sestřička, zřejmě nic netušící, mi měří tlak, teplotu, kontroluje moč a váhu. Přesouvám se přímo ke gynekologovi na židli a nervózně na ni usedám. Po jeho výzvě jít za plentu a odložit si k vyšetření a ultrazvuku nesouhlasím. Doktor se začal smát. Když ale viděl můj ledový výraz, rychle ho smích přešel a zjišťoval důvody mého rozhodnutí. Říkám mu, že nemám potřebu argumentovat, jen že to tak teď prostě cítím, a ať mi vystaví k podepsání negativní revers. Odcházím s pocitem vítězství a raduji se, že nebudu muset každých 14 dní absolvovat vnitřní vyšetření, a dle mého přesvědčení miminku škodlivý ultrazvuk. ...

Je klasický úterní večer. Uspím dceru, jdu se navečeřet, umýt nádobí a osprchovat se. Odjakživa miluju horkou sprchu. Vylézám z koupelny, za mnou se valí pára dobrých pár metrů. Celá vyřízená po náročném dni upadám na pohovku a zapínám si v televizi svůj oblíbený seriál. „Právě o sobě dal prcek vědět!” vyhrkla jsem na manžela. Jako budoucí druhorodička bezpečně poznám, že se nejedná o žádné bublání střev ani zaražené prdy, nýbrž o regulérní pohyby. Oba si s mužem s rukami na mém břiše užíváme první pohyby našeho syna a nemůžeme se dočkat každého dalšího zřetelného kopance.

Z prvního těhotenství si pamatuji, že některé zdravotní pojišťovny proplácí peníze za prvotrimestrální screening. Proč bych to tedy nevyužila, když je v této podivné době každá koruna dobrá? Screening měl dvě části, a tak jsem vzala obě potvrzení o úhradách a vydala se na pobočku mě pojišťovny. Slečna za pultem po předložení dokumentů ťuká cosi do klávesnice. Řekla mi, že platbu za ultrazvuk mi proplatí, krevní odběry ale nikoliv. Gynekolog prý neměl nárok si krevní testy účtovat, jelikož tento výkon hradí rovnou pojišťovna. Zjistily jsme tedy, že lékař obdržel za tuto službu peníze dvakrát. Nevěřícně hledím na pracovnici pojišťovny a požaduji po ní možnosti řešení. Rozhořčená podávám ještě ten den na lékaře stížnost a prosím o vrácení „omylem vzniklého přeplatku”. Hned den následující mi...

Další kontrola u gynekologa. Vcházím do ordinace, kde stojí sestřička s odběrovou sadou v ruce. Neplánovaný odběr krve jako 1. část prvotrimestrálního screeningu. Z prvního těhotenství vím, že se kontroluje i hladina cukru v krvi. Upozorňuji sestru i lékaře na možnost zkreslených výsledků, neboť jsem předem nebyla upozorněna na tento úkon, a nepřišla jsem nalačno. Nikdo to nebere v potaz. Druhý den mi píše do průkazky vykřičník- zvýšený cukr. Nečekaně.  Pár dní poté jsem s manželem jela do Hradce Králové na 2. část screeningu- ultrazvuk. Milá a mladá lékařka mi změřila tlak, vyzpovídala mě a zkontrolovala miminko. Vše se jevilo naprosto v pořádku, bez jakékoliv odchylky. Spadl mi kámen ze srdce. Při odchodu z ordinace se nás doktorka ptá, zda chceme vědět pohlaví. S manželem se na...

Pandemie covidu je na ústupu. Po celou dobu jejího trvání se nemoc celé rodině vyhýbala. V úterý večer mi začalo být divně. Slabo, horkost celého těla, třes a ztráta chuti. Ráno volám své obvodní lékařce a žádám ji o nějaké léky na bolest hlavy, která byla v noci opravdu nesnesitelná. Té ale pozitivní antigenní test nestačil, a hnala mě těhotnou a bolavou se žádankou na PCR.  Výsledky samozřejmě vyšly pozitivní a já si konečně vyprosila analgetika, která mohu ve druhém trimestru užívat. Navíc mi preventivně nasadila injekce na ředění krve, kvůli mé nedávné zkušenosti s hlubokou žilní trombózou. Měla jsem strach o své nenarozené miminko. Myslím si, že covid byl větším zátěžovým testem více pro něj, než-li pro mě. Samozřejmě má izolace byla v rozporu s kontrolou prcka na ultrazvuku. Týde...

Nemůžu uvěřit tomu, že už jsem ve třetím měsíci těhotenství. Tak rychle to utíká. Nevolnosti ani jiné neduhy se stále nedostavily, už i únava mě začíná opouštět. Momentálně jsem překlenula nejrizikovější období a budu nadále doufat, že bude vše jak má být.  Dvanáctý týden je pro mě jasným impulzem oznámit své těhotenství nejbližší rodině. Prvorozenou dceru jsem oznámila hned po prvním ultrazvuku od lékaře. Manžel, tehdy ještě přítel se to dozvěděl skoro jako poslední, za to velmi netradičně, ale o tom jindy. Mám vymýšlet nějaké originální nápady na oznámení, nebo jim to prostě jen říct? Nejspíš dceři pořídím tričko s nápisem: „Velká ségra”, a ať si toho všimnou sami. Vlastně, není to moc obyčejné? Musím si to pořádně rozmyslet. ...

V porovnání s prvním těhotenstvím je pro mě tohle procházka růžovým sadem. Zatím. Nepociťuji žádné nevolnosti ani emoční labilitu. Jediné, co mě trápí, je neskutečná únava. Usínám ve stoje i ve frontě v supermarketu. Lehce se to podepisuje na mé prvorozené, která mi přijde lehce znuděná a začíná si vynucovat mou větší pozornost formou zlobení. Začínám pomalu přemýšlet, zda se nám narodí další holčička, nebo pro změnu chlapeček. Vzhledem k tomu, že máme doma v krabicích poskládané po většině růžové oblečení, byla bych ráda ušetřena nákupní mánie nemalé výbavičky. Jiné trable mě netrápí. O těhotenství vím zatím jen já, manžel a můj gynekolog. Netrpělivě čekám na 12tt, kdy výrazně klesá riziko samovolného potratu. Jsem pozitivní člověk a možné zklamání si nepřipouštím. ...

Všichni se doma radujeme. Volám do své gynekologické ambulance a žádám o termín příští návštěvy. Sestřička se ptá na datum poslední menstruace a objednává mě na později. Prý aby bylo vidět i tlukoucí srdíčko. Den „D” je tu a já vyrážím k lékaři. Puls mi letí do oblak. Mám jisté pochybnosti, ale snažím se být silná, a svou nervozitu se snažím ukonejšit 70% hořkou čokoládou. Řeším pár formalit s milou sestrou a následně vcházím do ordinace. Čekám co mi lékař sdělí. Jen co mi přiložil ultrazvukovou sondu, viděl naše miminko a já slyšela, že je vše v pořádku. Jeho srdce tluče rychle. O moc rychleji než to moje. Lékař gratuluje a domlouváme další návšvěvu. Ordinaci opouštím se slzami štěstí v očích, a s těhotenskou průkazkou v ruce. Jsem v osmém týdnu těhotenství. ...

Druhý den dělám další test. Slabá čárka, duch. Další den a další test- negativní. Radost z pozitivního testu rychle střídá pláč, hněv a pocit vyhoření. Já hloupá jsem se upnula na jeden jediný pozitivní test. Týden depresí a menstruačních bolestí. Sbírám odvahu a nasazení pro pokračování ve snažení se. Říkám si, že to přece nemůže být tak jednoduché a předešlý neúspěch pomalu pouštím z hlavy. Po dalším měsíci urputné snahy počít svého druhého potomka přichází čas udělat si test. Bez očekávání ho pokládám na kuchyňskou linku a odcházím. Po několika minutách na něj nevěřícně zírám. Jasně pozitivní. Dělám další 3 testy. Všechny hned silně pozitivní. Volám tatínkovi a oznamuji mu onu radostnou novinu: „Vyšlo to! Budeme mít druhé dítě!” ...

Dcera nedávno oslavila své třetí narozeniny. Večer jsem si prohlížela její fotky miminkovského věku, a začalo mi být lehce úzko. Věděla jsem, že je ten správný čas jí pořídit životního parťáka. Tatínek byl stejného názoru už o něco dříve, a tak jsme se všemi deseti shodli. Domluvili jsme se, že nebudeme na nic čekat, jelikož dceřině početí předcházela dlouhá cesta plná negativních testů a nespočet proplakaných nocí. Na doporučení jsem si v lékárně koupila kapsle macy peruánské za účelem srovnání hormonů a podporu plodnosti. Netuším jak je to možné. Nejspíš za to může psychosomatika, ale kapsle zabrali a světe div se- pozitivní těhotenský test hned v prvním měsíci snažení.