Tohle se musí prohnat hlavou určitě každé, matce co už minimálně jedno starší dítko má. Mateřství je práce, tvrdá práce. Denně musím být plně funkční a zvládat ideálně multitasking. Štěstí a naplnění při pohledu na to maličké co tu bylo první, střídá zoufalství i pláč. O to víc když jste plná těhotenských hormonů. Jak to zvládnu?
A přece mě to žene dál, snažím se dělat denně maximum. Povinnosti domácnosti prokládám péčí a zábavou pro to naše drahé dítě plné nekončící energie. Ve chvílích kdy jsem zase zoufalá, že to nezvládám už teď, na mě muž promlouvá, ať toho nechám a jdu si odpočinout. Úleva, miluju víkendy! Kéž by byl víkend každý den. Obdivuji matky, co zvládají ještě práci a jsou na své děti samotné. Možná kdyby mi nezbylo nic jiného, taky bych se dokázala starat o sebe, potomky a ještě nás živit, ale aktuálně je to pro mě scifi. Jak to dělají při onemocnění sebe nebo dětí? Prostě musí a opět žasnu, všechna čest.
Určitě je spousta knih o tom, jak si rozvrhnout čas a život mezi sebe, povinnosti a rodinu. Ráda bych nějakou doporučila. Ale ještě jsem nenašla tu pravou. Vlastně co jsem těhotná podruhé, neměla jsem čas číst. Vše je teď tak jiné, někdy lehčí. Dohání mě často únava a psychická nepohoda. Možná jsem na sebe jen tvrdá a nutím se hnát za hranice zbytečně. Možná si tím vším snažím dokázat, že to zvládnu a mám na to. Pomalu se chystám na příchod dalšího dítěte s obavou, ale i radostí. Moc se těším na porod, jak vše zase zažiju znovu a hřeje mě to u srdce. Ale obavy mám také, hlavně jak zvládnu být matkou dvou dětí? Často vyhledávám afirmační obrázky, abych si navodila klid a pohodu. Ta pohoda končí hormonálním pláčem a dotazy staršího dítěte, proč pláču. Co mu taky říct, prostě jsem těhotná a nevím, proč pláču. Vlastně vím, ale neumím to říct nahlas. Motivuji se každý den pozitivním myšlením, ale s prvním problémem dne moje pozitivita klesá. Pak si už jen zoufám. Vidí se v tom ještě někdo další?
Jsme v tom přece spolu. Ráda si o tom povídám a humorně nadlehčuji své problémy s kamarádkami. Je to přirozené sdílet své obavy, ale i radosti. Své velké plus má i to, že naše děti soustředí veškerou energii na sebe navzájem místo na nás. Ten pocit normálnosti je k nezaplacení a dává mi naději, že vše bude hezky klapat i v budoucnu. Přežijeme. Je tu další den, víkend skončil a já si už plánuji celý den tak, aby byl k mé spokojenosti. Večer uznávám, že mi vlastně stačí zapnutá myčka, vyprané prádlo a řádně vyvětrané dítě. Hlavně to spokojené dítě usínající přitulené k mé hrudi. Já to zvládnu.