Otěhotněla jsem – a o dětech jsem, i přes svůj věk, nevěděla téměř nic. Poslední miminko v nejbližší rodině přišlo na svět v roce devadesát, a to mi ještě nebylo ani pět let.
Poprvé otěhotnět ve čtyřiatřiceti není v současné době až tak nic neobvyklého. Problém byl v tom, že jsme s partnerem měli na situaci trošku jiný pohled. Ačkoli byla jeho reakce úžasná a vstřícná, neměla dlouhého trvání a během pár hodin mu došlo, že se nám asi trošku změní svět. Docházelo to i mně, ale já byla najednou v takovém zvláštním rozpoložení, že jsem si překážky a problémy nepřipouštěla. Asi jsem rychle najela do módu „matka“. Do stejného módu najelo také moje tělo a i přes věk, který můj gynekolog pravidelně označoval za vyšší pro první dítě, se cítím po fyzické stránce v pohodě.
Uvnitř je to ale jiné…
Uvnitř cítím neuvěřitelnou rozpolcenost. Na jednu stranu se těším – na bříško! Jak mi bude růst, jak si jej budu hladit, budu se nosit v obepnutých šatech a všude ukazovat „hele, koukejte, jsem v tom!“. Ano, racionálně připouštím, mám strach, že budu tlustá a rozkydlá, ale ve svých snech se tak nevidím. Těším se i na maličké miminko v zavinovačce, na chvíli, kdy ten křehký poklad poprvé stisknu v náručí. Ale dál? Vůbec si neumím představit, že to malé růžové miminko třeba jednou vyroste a já budu muset řešit nočník. A nebo nástup do školy. A do školy! A řidičák! Tohle všechno si prostě nepřipouštím, můj mozek se chová, jako bych měla mít novorozence napořád.
Ale co dál?
„Už nikdy nebudeš sama.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě. Ano, budu mít SVÉ děťátko. I kdyby mě manžel opustil, pořád tu bude moje dítě. Už nikdy nezůstanu sama. Ale já už nikdy nebudu sama! Proboha, kde bude můj život? Moje soukromí? Mé cestování? Má práce?
Vůbec si neumím představit, jaké nástrahy mě potkají, na jednu stranu se těším, na druhou se děsím. Cítím se šťastná, ale přitom neustále jen brečím. Chci mít krásné bříško, ale nechci rodit. Vždycky jsem chtěla být těhotná. Teď jsem. Ale co pak?