Když měla naše nejstarší Klárka tři roky, zatoužila jsem po dalším miminku. Ten pocit cítit život uvnitř svého těla mi chyběl už dříve, ale rozum mi říkal, že by to nebylo rozumné. Ne v tu dobu. Trvalo to přesně 154 těhotenských testů.
Snažit jsme se začali v lednu 2021 a já si naivně myslela, že stejně jako přišla Klárinka, dočkáme se hned druhého dítka. Omyl. Nejdřív jsem to nesla dobře, ale pak jsem sklouzávala k negativitě a bála se, že se nedočkáme.
Pak to přišlo – pozitivní test a já měla radost, i manžel byl nadšený. Embryjku bylo pár týdnů, mělo začít tlouct srdíčko a já se chystala na gynekologii. Jenže jsem jeden večer začala krvácet. Nepovedlo se to a já věděla, že se to stává, ale stejně jsem to oplakala, i manžel byl zklamaný. Povedlo se podruhé a několik testů bylo pozitivních a i digitální test ukazoval, že jsem už pár týdnů těhotná. Manžel tentokrát mé nadšení krotil, jakoby to tušil. Bohužel jsem opět cítila vlhko a na záchodě si to potvrdila. Tentokrát jsem cítila i silnější bolesti, které trvaly do druhého dne. Potřetí jsem plakala několik dní, plodu bylo osm týdnů a já byla ze sebe strašně zklamaná. Gynekolog mi doporučil pauzu, nabral krev a pozval mě další ovulaci na kontrolu. Byla jsem fyzicky naprosto v pořádku.
Pozitivní test, zase. Tentokrát jsem váhala, znovu udělala více testů a i digitální test. Plod se držel a ve mně narůstala radost a v duchu jsem miminko povzbuzovala. Při kontrole na gynekologii zprvu lékařka nic neviděla. Ta minuta, co následovala, byla nekonečná. Byl tam váček a já dojatá. Měla jsem být devět týdnů těhotná, ale nález byl mladší, srdce založeno, ale bez akce. Následovaly dlouhé dva týdny čekání, aby mi lékař potvrdil, co jsem už věděla.
Byla jsem šťastná a těhotná.
Příběh naší čtenářky Míši