Pamatuji si, jak jsem s bříškem chodila kolem dětských hřišť a komentovala chování rodičů a dětí. Tohle dělat nebudu, takhle se moje děti chovat nebudou. O pár let později sedím na hřišti já a přemýšlím, zda právě kolem nejde maminka, která si neříká to samé.
Jendo dítě, žádné dítě
Také jste na tuhle větu alergické? Chápu vaše rozhořčení, ale znamená to, že máte doma jedno dítko. Protože maminky s více dětmi chápou, o čem je řeč.
Ono ani tak nejde o to, že by bylo se 2 dětmi více práce, ale spíše ten vztah mezi nimi! Jsou to sourozenci, a tak se už jen z té podstaty mají tendenci o všem hádat, prát se spolu a bojovat o pozornost. A když tohle máte každý den od rána do večera, tak brzy pochopíte, proč jedno dítě znamená žádné dítě.
Zvířátka na procházce
Ano, takhle si přijdu, když jdu s dětmi ven. Kolem mě skáčou 2 ukřičená zvířátka a já mezi nimi si přijdu jako pavián, který jen křičí. A sleduji ty ostatní rodiny a říkám si, kde jsem udělala chybu?
Moje děti jsou hlučné, jakože opravdu hlučné. Stojí metr od sebe, hrají si spolu, ale křičí u toho, jako kdyby byly 50 metrů od sebe. A já je prosím, žádám, upozorňuji… Pak už zvyšuji hlas a nakonec křičím taky. A pak se stydím. Stydím se za to, že jsem je nedokázala lépe vychovat. Stydím se za to, že nevím, jak zklidnit mé děti.
Když jedeme v tramvaji, jen se neustále hádají – kdo bude u okénka, kdo bude sedět po směru či proti směru jízdy… On mě kopnul, ona dotkla mé ruky… Neustále žabomyší války. A já sleduji lidi kolem. Nejdříve se usmívají, protože to je normální a znají to z domova také. Po 10 minutách už toho ale mají dost a pak už jen kroutí hlavami. A já jsem tam jako kůl v plotě a čím více žádám děti, aby se uklidnily, tím více jsou hlučné.
Nutno podotknout, že to nejsou děti, které by běhaly po tramvaji a dělaly bordel. Oni si hrají. Mají svůj sourozenecký svět a hrají si spolu – „jako že ty budeš král a já královna a jedeme teď navštívit jiné království“. A takhle si vymýšlejí různé scénky a smějí se. A samozřejmě se i dohadují, když se jednomu z nich nelíbí „scénář“ hry. Z jedné strany mi srdce skáče radostí, protože si dokáží krásně hrát. Ale jsou prostě moc hluční.
Jsou dny, kdy to zvládám lépe a dny, kdy mi je z toho opravdu smutno. Jsem vyhořelá máma. Vyhořelá z věčného okřikování. A samozřejmě jsem zkusila je i neokřikovat, ale ta eskalace je neuvěřitelná. Když je nechám, ať si hrají sami a opravdu jim do toho nezasahuji, tak ten hluk a bordel, co přitom nadělají, opravdu nejde vydržet.
Sousedé našim dětem neřeknou jinak, než zvířátka. Říkají to sice s úsměvem, ale všichni víme, co za tím je. Dupání, křik a rány (od míče či jiných hraček) jsou u nás běžným dnem. U nás v baráku je vše slyšet, takže slyším i ta slova o tom, že jsem neschopná, že by děti potřebovali tvrdší ruku.
Kde se stala ta chyba? Vždyť jsem si před lety hladila to bříško a říkala si, že moje děti tohle dělat nebudou?!
Autor: Soňa J.