Štítek: misa_p

Myslela jsem, že po dlouhé době v očistci se má člověk spíš přibližovat k nebi a ne k peklu. Budu tedy doufat, že jsem ještě pořád v očistci. Holky zase lehly. Manžel si bere další OČR, tentokrát na další dceru. Pak si ještě může vzít asi na mě, protože já mám v Achillovkách zánět, na který ortoped předepsal 5 týdnů rehabilitací. Těhotné žádný obstřik udělat nemůže. A prý se mám šetřit. Děkuji za radu, ještě ať mi ukáže, jak to s vanou vpředu, dvěma nemocnýma dětma a nepohyblivou maminkou mám udělat? Tchýně má bohužel taky rehabilitace po operaci, takže ani ta se příliš angažovat nemůže. Je možné, že se v jedné době rozsypou tři dospělé a dvě malé ženské? Na začátku OČR manžel s mým tátou říkali něco o slabším pohlaví. Po týdnu běhání kolem domácnosti a nás nemocných opatrně berou svá slo...

Holky už byly moc dlouho zdravé, tak je jasné, že poslední týdny před prázdninami si přitáhnou ze školky nějaký supervirový hnus, který samozřejmě chytne celá rodina. Všechno pěkně s horečkami, ať se nenudíme. Manžel se schovával v práci, moje maminka na neschopence s houserem, tatínek střídavě obsluhoval zahradu a maminku, tchyně po operaci. 14 dní soplů a neustálého kňourání mi doslova lezlo na mozek, na nohách mě držela je Nutela. Tedy do chvíle, než jsem se na ty nohy už nepostavila. Na otoky v těhotenství samozřejmě myslím, nicméně v tomto případě se jednalo o zhroucení klenby, zánět Achillovy šlachy a ostruhy v patách. Manžel se snažil o homeoffice, protože v práci dokončují výběrko, ale myslím, že to bylo ještě horší, protože takhle neměl klid ani on ani já. Nakonec poslal potřebné...

Jak jsem se prvního screeningu obávala, na druhý už jsem se vyloženě těšila. Doufala jsem, že by se nám mohlo povést vidět pohlaví miminka. Drobeček ale nespolupracoval ani při pídění po jeho orgánu rozmnožovacím ani po jiných orgánech. Takže jsem musela i trochu pocvičit, projít se, aby se miminko otočilo. Nakonec se povedlo a všechny orgány, končetiny, placentu a další lékařka zaměřila a vypadá to, že je miminko zdravé a má všechno, co by mělo mít. Uf! Takže klišoidní - hlavně zdraví a je jedno, co to bude! I když..... je to na 80% kluk!!!

Začalo mi tvrdnout břicho. Tohle znám sice už z předchozích těhotenství, nicméně vždycky to bylo až mnohem později. Na gynekologii mě napíchali hořčíkem, zkontrolovali, jestli se nezkracuje čípek. Naštěstí vše v pořádku, včetně miminka. Prý mám víc odpočívat. To se v letních měsících s dvěma neposedama řekne snáz než udělá. Tento týden teda dávám nohy na stůl a ať mě třeba sežerou mravenci.

Kdyby se počasí už konečně rozhodlo, jestli máme vyndat plavky nebo kožichy, pak by náš rodinný život byl víceméně poklidný. Já se cítím dobře a mám i nějakou energii na to, abych byla schopná s dětmi trávit většinu času venku. Tam je to paradoxně ještě větší pohoda, protože holky posazené do písku jsou docela dlouho schopny se zabavit samy. Já si aspoň můžu užívat rostoucího břicha, které teď pořád hladím. Občas se probere ze spánku i miminko a dá najevo svou přítomnost jemným šimravým pohybem. Jediná mračna na tomto nebi jsou zápisy do školek a rozhodnutí o nepřijetí. Sice mi bude pokračovat mateřská dovolená, ale je více než evidentní, že kolektiv našim holkám svědčí víc než pomalu tloustnoucí maminka. Takže nezbývá než čekat, jestli se místo neuvolní. ...

Onehdy v noci jsem se klasicky probudila žízní, potřebou na záchod a přeležením jednoho boku. Odhodila jsem mladší dceru, která si začala uzurpovat mých 60 cm postele, vykopala se ven a najednou mě někdo uvnitř pošimral. Bylo to lehunký, nesmělý, ale s ničím nezaměnitelný pohyb miminka. Pozdravila jsem ho pohlazením a vyhrkly mi slzy dojetí. Je tady s námi. V každodenním shonu jsem tak nějak na těhotenství zapomínala, zvlášť když mi, kromě bříška, momentálně nic těhotenství nepřipomínalo. Potřebovala jsem se o tu radost s někým podělit a rozhodla se vzbudit manžela. Pohladila jsem ho a řekla mu, že miminko už kope. Vypadal dost zmateně a chtěl kafe bez cukru. Otočil se na druhý bok a spal dál. Tak jsem si taky lehla a čekala, jestli se drobeček ve mě ještě ozve. Asi následoval ve spánku s...

Znáte taky ten pocit, když je všude kolem vás už takový nepořádek, že cestu mezi věcmi si musíte tvořit? Tak přesně tak to vypadá u nás doma, když se po třech týdnech prodloužených víkendů musím dokopat k činnostem, které jsem jen odsouvala. Ve srovnání s předchozími těhotenstvími jsem kulatější více a o to i méně pohyblivá. Navíc po "nadměrných" fyzických výkonech, jako je vytírání nebo vysávání, mi břicho tvrdne. Takže moje nechuť něco dělat, ještě nad rámec zajištění základního chodu domácnosti, je o to větší. Asi se na to zkusím vyspat a počkám, jestli ta touha uklízet přijde. Zatím si hodím lehce otékající nožky na stůl a počkám, jestli mě nesežerou mravenci.

Poslední týden se nesl ve znamení stabilizace. Pomalu se otepluje, stabilizuje se počasí, rýmičky (až na ty alergické) nás postupně opouští, já sama se cítím teď mnohem méně vykolejená než první tři měsíce. Ta stabilizační naivita a pěkné počasí také způsobily touhu cestovat a realizovat se i mimo domov. Jako vždy jsem opět měla před očima jen to samotné cestování, u kterého vždycky zapomenu, že k němu musím připojit ještě děti. A tak kvůli dvěma dnům mimo domov už čtvrtý den peru a vybaluji, abych…ano správně - v pátek zase nabalila a vyrazili jsme s rodinou opět mimo domov. Hurá! Ale kdy jindy než teď? Zlatý druhý trimestr.

Obecně se říká, že je druhý trimestr pro maminky příjemný. Nevolnosti odezněly, únava i časté běhání na malou přešlo. Tabulkově sedím do tohoto příběhu a je mi o poznání lépe, mám víc energie i chuť k jídlu. Má to jen jednu drobnou vadu - že si ve 14 týdnu připadám jak v 7 měsíci. Teda aspoň moje břicho tak vypadá. Svaly (pokud ještě po dvou porodech nějaké zbyly) to už patrně zcela vzdaly a povolily, co mohly. Bříško je celé kulaté a vyvalené. Těhotenské kalhoty jsem vytahovala sice už před měsícem, ale teda, že mě budou pouštět sednout v tramvaji tak brzy, jsem nečekala. Vždyť mám na sobě ještě zimní bundu!  

Prvotrimestrální screening ve 13. týdnu mi tentokrát způsoboval lehké nevolnosti. Ze strachu. Z těhotenství jsem snad už dozvracela. Nikdy předtím jsem si moc nepřipouštěla, že by mohlo být něco v nepořádku, ale to mi nebylo 35. A tady vznikají obavy. Možnost vývojové vady je se zvyšujícím věkem samozřejmě vyšší. A výpočet kombinovaného screeningu věk rovněž ovlivňuje. Poprvé jsem do ordinace na prvotrimestrální vyšetření nevstupovala sama jako u předchozích dvou těhotenství, ale s manželem. Když jsem mu řekla, že bychom se mohli dozvědět pohlaví, ochotně si vzal dovolenou. Ve skutečnosti jsem asi působila nervózněji než jsem si připouštěla a jeho psychická opora byla na místě. Nakonec všechno dopadlo dobře, nemám syfilis a miminko je v pořádku. Žádná hodnota není hraniční. Jen teda t...

Na těhotenství se mi vždycky líbila ta péče. “Netahej to,” “Já ti to podám,” “Seď,” “Odpočívej!” . Bohužel s přibývajícími těhotenstvími se tento druh péče jaksi vytrácí a rodinu nějak přestává bavit kolem vás hopsat. Uznávám, že nevolnosti už postupně odeznívají, rýma i kašel se zklidňují a defacto bych se už mohla postupně zapojit do chodu domácnosti i péče o děti. Tak snad příští týden! Po kontrole!

Myslím, že náš byt je zbytečně velký a chození na záchod je už pouze pro energeticky bohatší vrstvy. Trvale jsem se přestěhovala na toaletu, kam nepřijímám návštěvy. Po dětech ráno hodím rohlík a pokud ho nechytí, ať ho jí klidně jako zvířátka ze země. Za jejich vývoj momentálně zodpovídá manžel a prarodiče, já toho nejsem schopna. Z častého močení se stalo prakticky konstantní močení, protože s každým zakašláním musím znova na záchod. Vysilující kašel má samozřejmě vliv i na už tak příšernou únavu, tu řeším pospáváváním mezi zvracením a smrkáním. Jediné, co nemám, jsou horečky (ty jsou v prvním trimestru docela průšvih) a PMS (logicky :) ). Ke všem neduhům rozhodně nepřispívá ani aprílové počasí a dvě unuděné děti. Už aby to bylo za námi. ...

Minulý týden se k nám nastěhovala rýma. Nenechala jsem nic náhodě, starší dceru odhlásila ze školky a rozhodla se nás zavčas kurýrovat. Kurýrování zahrnovalo i procházky, protože venku se nám všem dýchalo mnohem lépe a večer jsme se u teplého čajíčku všichni choulili pod dekou. Potud idyla, kdy soplíky byly čiré a za tři dny nebylo po rýmě ani památek. Hrdě jsem se poplácávala po rameni, jak jsem to všechno s dětmi zvládla….Samochvála ale smrdí a tak rýmička tento týden udeřila se vší parádou. K odřeným nosům se přidal i protivný suchý kašel, který děti budí i ze spaní. Ráno akorát utřu nosánky od hnusných žlutozelených soplíků, doplazím se na záchod, protože dítě číslo tři chce rovněž pozornost (aby se na něj náhodou nezapomnělo, tak se hlásí raním otočením mého žaludku) a už slyším: “Ma...

Uf! Je mi špatně a jsem unavená. V poledne jdu většinou spát i s mladší dcerkou, jinak bych do večera nejspíš nevydržela. Starší už bývá ve školce. Manžel po práci kmitá jak může, ale stejně večer padám do postele tak, že usínám už při tom pádu.  Naštěstí máme v tomto směru nad námi bydlící funkční prarodiče. Babička tedy odvádí starší dcerku do školky, když jde sama ráno do práce. Dědeček - který už je v důchodě - pak dopoledne bere mladší dcerku buď ven nebo si s ní chodí hrát k nám do bytu. Já se v těchto dopoledních časech snažím aspoň zafungovat natolik, abych nám uvařila oběd. Dědeček i malá jsou spokojeni, já toho do sebe moc nedostanu. Po odpoledním spánku už je to zase krapet lepší, takže hltám, co to jde. Upřímně obdivuji všechny, co to zvládají bez pomoci. ...